日本でのジャンプ - 電車と列車 … a když jsme se zmínili při svém skoku do Japonska s Janem Schneedorferem kromě průjezdu letištěm Šeremetěvo (viz. Na skok do Japonska - Moskva Šeremetěvo) a drobného nakouknutí na letiště Narita (viz. Na skok do Japonska - Tokio - Narita) jsme se také zmínili o vlacích i vláčcích, které na japonské metropolitní letiště jezdí. A jak je všeobecně známo konkrétně Japonsko je svými kolejovými výmysly vyhlášené a když opomineme klasické vlaky a různé druhy podobných vozítek, kterými jsou města země vycházejícího slunce protkaná, tak se především proslavilo vynálezem a zavedením do provozu rychlovlaku Šinkansen (新幹線). A tak i ten tu v několika obrázcích můžeme vidět, stejně jako monorail, tedy jednokolejku…a něco si o nich povíme.
Šinkansen (新幹線), tedy vysokorychlostní železnice, po které se prohání vlaky po území Japonska tří set kilometrovou rychlostí a v plánu je i rychlost až pěti set kilometrová. Šinkansen je tedy především název pro tuto trať a vlaky se oficiálně jmenují hákaři, ale první název se používá i pro vlaky i když samotný termín znamená nová páteřní síť, která se začala budovat v padesátých letech dvacátého století.
Jako první trať mezi Tokiem a Ósakou byla otevřena krátce před olympiádou v Tokiu v roce 1964, ale po ní se i nadále rozšiřovala až v roce 1975 měla konečnou stanici ve Fukuoce. Stavěly se i další tratě z Tokia a postupně se otevíraly nové a nové úseky až poslední byl zprovozněn v roce 2004. A tak dnes je v provozu trať do Ósaky, Fukuoky, Fukušimy, Aomori, Niigaty, Nagana (rok před olympiádou otevřená), Kagošimy, Šindžó, Akita a dalších mnoha měst celkem v současné době je to podle některých údajů téměř dva tisíce sedm set tisíc kilometrů tratí, které se křižují s ostatními tratěmi z bezpečnostních důvodů mimoúrovňově. Jedním z důvodů je i úspora času, aby vlak mohl jet co nejrychleji k cíli, nikdo ho cestou nezdržoval a dokázal udržovat standardní průměrnou rychlost 240 kilometrů za hodinu. Od počátků tohoto vysokorychlostního cestování se na tratích Šinkansenu postupně objevilo čtrnáct typů elektrických článkových souprav, když nepočítáme ty, které jsou určeny k technickým účelům jako je například sledování stavu kolejového svršku.
Čtyřsetmetrové soupravy jsou tvořeny převážně šestnácti pětadvacetimetrovými články, ale samozřejmě je lze poskládat i v kratší konfiguraci podle potřeby. A na rozdíl od českého Pendolina se japonské vlaky Šinkanzenu nenaklánějí podle poloměru dráhy, ale trať už je stavěna tak, aby sama měla sklon v zatáčkách.
Původně Šinkanzen spravovaly Japonské národní železnice, ale po té co se dostaly do ekonomických potíží a v roce 1986 byly zprivatizovány, rozdělily se na šest společností zabývajících se přepravou osob a jednu cargo firmu.
A když se na obrázcích z Japonska zjevily i jednokolejnicové vláčky, měli bychom říci, že tzv. monorail není zcela nová myšlenka, protože už v devatenáctém století se objevily první nápady jak ušetřit zastavěnou plochu a náklady, ale většinou se záměr minul účinkem. Nápady to byly všelijaké jak v podobě kolejnice na zemi, tak i v podobě kolejnice ve vzduchu, která nese vláček pod sebou jako byla například visutá dráha ve Wuppertalu v roce 1902.
Moderní monoraily, ale dnes už jsou ve velkých městech poměrně známým jevem a to už jak ve Spojených státech amerických a nebo Číně, ale doménou tohoto dopravního prostředku je tak jak by se dalo předpokládat je Japonsko, kde se na, či pod jednou kolejnicí prohánějí vláčky nejen v Tokiu, ale i Čibě, Kitakjúšú, Kanagawě, Sace, na Okinawě, v Hirošimě, Inujamě či Uenu…
text: (jjk), foto: Jan Schneedorfer
[Věnováno na dálku mé přítelkyni, která de facto jako inspirace stála za vznikem Magazínu Letiště ČR a díky níž i celý tento projekt existuje, a která t.č. bohužel vzhledem ke své vážné nemoci nemůže světa běh a nejen ten letecký aktivně sledovat, (jjk)]