Jak je patrno z poslední strany „nultého“ čísla „Zahangárového světa“, časopis vznikl v květnu roku 1984.
V témže roce totiž „prozatímní členové“ absolvovali instruktorský, plachtařský kurz ve Vrchlabí. Protože i počasí si tenkrát dělalo co chtělo, a nedbalo na fakt, že většina účastníků se musela ulejt ze školy, a už se těšila zpět do školních škamen 
, logicky se osazenstvo nudilo a vymýšlelo různou zábavu, jak neletové počasí umořit.
Důsledkem toho byl namísto přeletu klasického vymyšlen přelet stopařský.
Pravidla byla jednoduchá.
Každý musel „obkroužit“ stopem co nejvíce letišť po ČR (kde taky jinde v té době) a z každého přivést otisk razítka aeroklubu jako potvrzení.
Tomu ještě předcházelo vyprávění anekdot, kde absolutní jedničkou byla anekdota o slonovi a malé myšce. Pro pochopení vzniku názvu „LÁBUŠ klubu“ ji zde musím uvézt ve trochu zkrácené podobě.
Slon potká malou myšku a praví ji: „Myško, udělej mi „LÁBUŠ“. Myška chvíli odmlouvá, ale pak svolí.
Slon skloní chobot a myška do něj vběhne, slon zvedne chobot a myška v něm běhá nahoru a dolů.
Slon přitom křičí: „LÁBUŠ, VELKÁ LÁBUŠ“. Pak skloní chobot a myška se celá uřícená vysype ven z chobotu.
Labužník slon ale znovu ukecává myšku k LÁBUŠI, a ta po několikerém odmítnutí (ať to má tedy za sebou) opět svolí.
Slon skloní chobot, myška do něj vběhne, slon ho zvedne a myška opět začne běhat nahoru a dolu.
Slon opět křičí: „LÁBUŠ, VELKÁ LÁBUŠ“.
Pak si chobot zastrčí do zadku a v euforii vykřikne „VĚČNÁ LÁBUŠ.…“
Já, ač jsem nebyl účastníkem pověstného stopařského závodu ani instruktorského kurzu jsem oplýval něčím, co mi zaručilo stát se přesto členem s pořadovým číslem Z002.
Jednak jsem byl v té době „NÁSTĚNKÁŘ“ Aeroklubu Svazarmu Karlovy Vary díky svým malůvkám a sklonům k focení a filmování na 8mm.
Dále pak jsem tvořil společně s Jiřím Fuksou (Z001 a duchovním otcem Lábuš klubu), jak by se dnes dalo říci, autorskou dvojici nástěnkářů.
Proto jsem byl ve správný čas na správném místě a tudíž vytvořil spolu s Jirkou redakční radu „ZS“.
Nejdůležitějším faktem ale bylo to, že můj děda byl hudební skladatel (dechovky) a mohl mít i za totáče doma „Océčko“ (pro mladší generaci něco jako kopírka). V té době bylo totiž nemyslitelné, že by bylo podobné zařízení bez dozoru někoho shora. Přesto se to dědovi pro jeho popularitu doma i v zahraničí povedlo, a můj otec mu mohl tisknout jeho vlastní skladby. Někdo musel tenkrát ne jenom přimhouřit, ale rovnou zavřít svoje oči a mozek vzápětí vygumoval litrem vodky, aby si nic nepamatoval.
To samozřejmě nemohlo ujít pozornosti dvacetiletých výrostků, kteří toužili po čemkoli ilegálním.
Nemohli jsme ale tušit, co nás to bude stát (a to doslova – myšleno materiálně).
První, tedy správně nulté číslo totiž vznikalo v nočním podniku EMBASY a Lobby baru hotelu Thermál.
Protože domácí Becherovka byla nejlevnějším pitím (paňák za 9,-Kč), fungovala jako Můza právě Becherovka. Poté, co nám po ukončení první schůzky redakční rady předložil vrchní účet se slovy: „Kdyby ste si koupili celou láhev, vyšlo by vás to levněji…“, věděli jsme přesně, jak se příště zachovat.
Dalším problém byl samotný tisk. Matrice musela být na pauzáku. Teď opět pro ty mladší – pauzovací papír byl poloprůhledný, jako by promaštěný, relativně pevný papír, který převážně sloužil pro kreslení technických výkresů. Právě jeho částečné světlopropustnosti se využívalo pro množení, tedy dnes kopírování výkresů. Proto text musel být psaný na psacím stroji s novou, hodně černou páskou a s kopírovacím uhlovým papírem obráceně přiloženým na zadní stranu pauzáku. Tím se docílilo toho, že text byl potištěn na obou stranách pauzáku, a byl velice černý, tedy vhodný pro prosvětlovací metodu.
Samotné kresby byly kresleny tuší pomocí redispera (černé fixy, které byly na trhu byly 1cm tlusté). Otázkou ale bylo, jak malovat obrázky alespoň vystínované. Po různých pokusech mi otec poradil, ať zkusím stínovat žlutou pastelkou. Océčko totiž používalo k prosvětlování ultrafialové zářivky, kterých bylo uvnitř šest. Pauzáková matrice se přiložila na světlocitlivý papír, který reagoval právě na UV záření, a nechala se projet kolem válcem se zářivkami. Aby nedošlo ke ztmavnutí kopie, musel se světlocitlivý papír, podobně jako fotografie při vyvolávání nechat projet vývojkou a poté usušit.
Je proto jasné, že celý proces vzniku časopisu o pár stránkách byl velice složitý a náročný jak časově tak finančně. Ještě, že nám (dnes by jsme použili výraz „sponzorská pomoc“) děda věnoval světlocitlivý papír s vývojkou a otec pauzák. Jen peníze na útratu redakční rady jsme si jaksi museli shánět sami (sběr starého papíru jsme ale vzdali).
Myslím si, že 10ks výtisků, jež jsme potom rozeslali po vybraných letištích, bylo maximum, co jsme mohli zvládnout. Je jen škoda, že po druhém čísle začaly chodit ohlasy i z jiných míst s otázkami, kdo to a hlavně kde vytiskl.…
Bohužel nikdy nedošlo na setkání všech členů Lábuš klubu. Je to pro nás snad výzva, abychom se pokusili tento nedostatek napravit a věřím, že nám k tomu může MAGAZÍN LETIŠTĚ ČR i pomoci.
text, foto, archiv: Petr Los